Ztracená ledvina pt.2-Setkání s Bossem
20. 6. 2007
Nasedl jsem do taxíku a vydal se směr Martin,
neboli hostitel od minule. Nebyl doma. Zvláštní. Otočil jsem se a zamířil jsem
zpět k vozu, vtom se otevřely dveře Martinova domu. Stála v nich pohledná
blondýna (zdála se mi povědomá, asi byla také na minulém “čajovém dýchánku“):
Femme fatale, osudová žena. Tentokrát už doopravdy. Jakési pomatení smyslů mě
donutilo zakřičet: „Vrať mi moji ledvinu.“ Tak tohle se mi moc nepovedlo. Všiml
jsem si zbraně v její ruce. Začal jsem se propadat do noční můry. Vystřelila.
Jsem už po smrti? Ne. Zabila sebe. Tady končí všechna legrace a začíná ta vážná
část mého příběhu, tak se moc nesmějte děti.
Kdybych měl všechny orgány na svém místě určitě bych utekl, ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Doběhl jsem k blondýně, sebral její zbraň a při překračování jejího těla si všiml velice zajímavé jizvy na jejím těle. Máme mnoho společného, určitě by jsme se k sobě skvěle hodili, nebýt jedné nepatrné skutečnosti. Vkročil jsem dovnitř, pohled na další mrtvolu mi náladu nevylepšil. Náhlá ostrá bolest břicha také ne- asi už přestaly zabírat tlumiče bolesti, kterými jsem byl bezpochyby nacpán před zákrokem. Mrtvola byl Martin. Že by pomsta? Někdy se nad tím zamyslím, teď není čas. U telefonu na stolku ležel papírek s telefonem a adresou na jakéhosi doktora Kolomazníka. A mám ho, zaradoval jsem se. Zvedl jsem telefon, vytočil jeho číslo a zakřičel: „Vrať mi moji ledvinu.“ Aha, on mi to ještě nezvedl. Ten psychiatr bude potřeba. „Ano?“ ozvalo se ve sluchátku. Vzpomněl jsem si, že mu vlastně nemám co říct. Položil jsem to, nasedl do taxíku a vyjel směr Kolomazník. Divné, že tomu řidiči byla sebevražda slečny zcela ukradená. Cestou jsme minuli policejní vůz,pár houmlesáků a zátoku.
Konečně jsme dorazili k bytu doktora „Zloděje.“ Rozhodl jsem si promyslet další postup, ale protože mě nic nenapadalo okamžitě jsem vyrazil. Zazvonil jsem, dveře mi přišla otevřít dveře pohledná blondýna (že by osud?) a prohlásila: „Jste očekáván.“ To mi vyrazilo dech. „Následujte mě prosím.“ Tupě jsem za ní vykročil. Vstoupil jsem do luxusně vybaveného domu, dýchla na mě atmosféra horních deseti tisíc. Zahlédl jsem dva strážce. Rychle se ke mně přiblížili,a obklíčili mě-šacování bylo záležitostí několika sekund. Zbraň samozřejmě nalezli. Pokračovali jsme svižnou chůzí dál až jsme konečně dorazili do kanceláře doktora Kolomazníka. Pozdravil: „Vítejte, posaďte se prosím.“ Nemělo cenu odporovat. Vypálil jsem: „Co má tohle všechno znamenat?“ Usmál se: „V klidu prosím, pěkně popořadě. Tušíte správně, že jste byl připraven o ledvinu. Zachovejte ale klid, vše Vám vysvětlím.“ Dělalo se mi černo před očima. „Začněme slečnou, jejíž sebevraždu jste byl nucen sledovat. Tato dáma je už dlouho dobu závislá na drogách, trpí halucinacemi a paranoiou. Dokonce došla tak daleko, že kvůli finanční krizi prodala vlastní ledvinu. Za panem Novákem šla jelikož jí opět došly peníze, bohužel krádež se jí nepodařila a byla nucena ho zastřelit. Vy jste se do toho zapletl nešťastnou náhodou, podle toho s Vámi bude policie zacházet. Vaše zkratovité jednání bylo způsobeno šokem. Jasné?“ Přikývl jsem. „O ostatní věci se postarám já, s policejním náčelníkem se velice dobře znám.“
Kdybych měl všechny orgány na svém místě určitě bych utekl, ale zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Doběhl jsem k blondýně, sebral její zbraň a při překračování jejího těla si všiml velice zajímavé jizvy na jejím těle. Máme mnoho společného, určitě by jsme se k sobě skvěle hodili, nebýt jedné nepatrné skutečnosti. Vkročil jsem dovnitř, pohled na další mrtvolu mi náladu nevylepšil. Náhlá ostrá bolest břicha také ne- asi už přestaly zabírat tlumiče bolesti, kterými jsem byl bezpochyby nacpán před zákrokem. Mrtvola byl Martin. Že by pomsta? Někdy se nad tím zamyslím, teď není čas. U telefonu na stolku ležel papírek s telefonem a adresou na jakéhosi doktora Kolomazníka. A mám ho, zaradoval jsem se. Zvedl jsem telefon, vytočil jeho číslo a zakřičel: „Vrať mi moji ledvinu.“ Aha, on mi to ještě nezvedl. Ten psychiatr bude potřeba. „Ano?“ ozvalo se ve sluchátku. Vzpomněl jsem si, že mu vlastně nemám co říct. Položil jsem to, nasedl do taxíku a vyjel směr Kolomazník. Divné, že tomu řidiči byla sebevražda slečny zcela ukradená. Cestou jsme minuli policejní vůz,pár houmlesáků a zátoku.
Konečně jsme dorazili k bytu doktora „Zloděje.“ Rozhodl jsem si promyslet další postup, ale protože mě nic nenapadalo okamžitě jsem vyrazil. Zazvonil jsem, dveře mi přišla otevřít dveře pohledná blondýna (že by osud?) a prohlásila: „Jste očekáván.“ To mi vyrazilo dech. „Následujte mě prosím.“ Tupě jsem za ní vykročil. Vstoupil jsem do luxusně vybaveného domu, dýchla na mě atmosféra horních deseti tisíc. Zahlédl jsem dva strážce. Rychle se ke mně přiblížili,a obklíčili mě-šacování bylo záležitostí několika sekund. Zbraň samozřejmě nalezli. Pokračovali jsme svižnou chůzí dál až jsme konečně dorazili do kanceláře doktora Kolomazníka. Pozdravil: „Vítejte, posaďte se prosím.“ Nemělo cenu odporovat. Vypálil jsem: „Co má tohle všechno znamenat?“ Usmál se: „V klidu prosím, pěkně popořadě. Tušíte správně, že jste byl připraven o ledvinu. Zachovejte ale klid, vše Vám vysvětlím.“ Dělalo se mi černo před očima. „Začněme slečnou, jejíž sebevraždu jste byl nucen sledovat. Tato dáma je už dlouho dobu závislá na drogách, trpí halucinacemi a paranoiou. Dokonce došla tak daleko, že kvůli finanční krizi prodala vlastní ledvinu. Za panem Novákem šla jelikož jí opět došly peníze, bohužel krádež se jí nepodařila a byla nucena ho zastřelit. Vy jste se do toho zapletl nešťastnou náhodou, podle toho s Vámi bude policie zacházet. Vaše zkratovité jednání bylo způsobeno šokem. Jasné?“ Přikývl jsem. „O ostatní věci se postarám já, s policejním náčelníkem se velice dobře znám.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář